Hudební psychologie 10 – Extrémní metal – část druhá

Written by Lubomír Holzer a Dan Sywala. Posted in Články Muzikus

U hudebních publicistů jsem narazil na dojmy, že prvotní impuls k této hudbě musel přijít z nějakého traumatu v dětství. Setkávám se také s názory, že tito lidé mají problémy se sociálním vyjádřením a obecně problémy s osobností. Z osobní zkušenosti se to ale až na výjimky nepotvrdilo…

Můžeme zmíněné dojmy i názory vnímat coby ozvěnu psychoanalýzy S. Freuda a jeho následovníků, Junga -analytická psychologie, Adlera – individuální psychol. ad., kteří berou za základ lidské psychiky procesy skrytě probíhající v podvědomí či nevědomí. Lidská psychika i s emocemi je mnohem komplexnější a komplikovanější systém, než si doposud většina psychologů myslela. Ukazuje se, že vědomí, myšlení i paměť (veškeré psychické procesy), nejsou pouze záležitostí mozku a centrální nervové soustavy, nýbrž procházejí člověkem celým a v některých aspektech lidskou bytost přesahují. V dnešní době rozpoznáváme v psychoterapii zhruba třináct směrů, které se od sebe velmi liší. Z řečených důvodů mohu zaujmout pouze osobní stanovisko a svůj terapeutický postoj k dané problematice.

Extrémní metal také může fungovat jako lék. Může pomoci k vybití agrese a vyrovnání se s trablemi, kdy se přebíjí jeden extrém větším. Na druhou stranu, vážně si myslíte, že extrémní metal nezpůsobuje roztěkanost posluchače?

Hudbu samu o sobě v jakékoliv podobě nemůžeme brát jako lék. Pokud by tomu tak bylo, jsme všichni na světě zdraví, neboť takřka stále většina lidí na světě poslouchá nějakou hudbu. Zdraví nejsme, spíše naopak. Patrně je s hudbou něco jinak. Při poslechu extrémního metalu nedochází k vybití agrese. Může jít o uvolnění psychoemočního napětí (v lepším případě) spojeného s identifikací s žánrem, kapelou, idoly a ostatním publikem. V jiném případě dojede k dalšímu zvýšení psychoemočního napětí s tranzovním účinkem. Žádný extrém nepřebijeme větším. Pouze přidáme další ke stávajícímu, který buď lehce zasuneme do podvědomí, nebo jedním zesílíme druhé. Organismus v obranné reakci produkuje tranzovní euforizujícím stav. Pokud chceme jakýkoliv psychoemoční problém skutečně řešit, musíme negativní obsahy postupně nahrazovat pozitivními. Extrémní metal nepůsobí na posluchače pouze hudebně. Jde současně o emočně vypjatou a vybičovanou atmosféru koncertů i videí. Prohlédl jsem si ukázku Cannibal Corpse a záznam z festivalu Obscene Extreme. Stejné věci vidíme i ve filmové tvorbě. Brutalita, násilí, zombie, veřejná nahota, mezní bezvýchodné situace. Analogickou zábavu pěstovali již v antice Řekové a Římané. Tedy nic nového. V antice se vše dělo naživo. Tehdejší lidé měli „fascinující zábavu“. Což nám ukazuje, že v člověku je cosi zvráceného a bohužel stále přítomného. Reflektovaná extrémní poloha může v lidech vyvolávat naprosto odlišné reakce. Jejich rozptyl bude maximální i hraniční. V někom vzbudí zájem, vedoucí k nadšení a transu, v někom identifikaci s patologickými náladami a vědomými i podvědomými průběhy, v jiném vzbudí opovržení, u někoho to může být pocit hnusu. Tak bych mohl pokračovat. Každá z ukázek má poněkud jiný záběr. Detailní rozbor a závěr by zabral mnoha stránkovou studii. Vidím za tím i vnitřní průběhy protagonistů, kteří se nějak prezentují, současně jinak myslí a mohou mít zcela odlišný záměr. Vnímat extrémní metal jako lék vidím problematicky. Rozhodně bych ho svým pacientům neordinoval. Co je však dnes jednoznačné?

Propozice k akcím