Hudba sama neléčí

Written by Luboš Holzer. Posted in Aktuality, Lubomír Holzer - Blog

Lubomír Holzer, 26. 6. 2018 Olomouc, ČR

Před časem jsem vysvětloval rozdíl mezi hudbou a muzikoterapií na vlnách českého rozhlasu. Lidé si opravdu velice často myslí, že veškerá hudba je nějaké univerzální, či „kouzelné“ terapeutické médium, při jehož pouhém poslechu probíhá muzikoterapie. Pokud bychom tento fakt přijali, měli bychom být všichni stále zdraví, šťastní a radostní. Není tomu tak, a nemůže být. Každý poslouchá nějakou hudbu a patrně i několik hodin denně. Mnozí lidé dokonce většinu dne, tedy svého života, ovšem zcela pasivně a často aniž chtějí. Hudba se line všude, kam přijdeme. V médiích, obchodech, restauracích, veřejných prostorách, vlacích i letadlech. Sami si pouštíme do sluchátek hudbu, doma nám hraje rádio, televize, nebo posloucháme svou oblíbenou hudbu. Chodíme na koncerty. Člověk se dnes takřka nemůže vyhnout nějakému poslechu hudby. Dělá nám to dobře? Přináší nám to radost a štěstí? Léčí nás to? Uzdravuje? Nikoliv, pouze nám to navozuje určitou náladu, emoce, přináší nám to jisté naladění či rozpoložení. Závěr je zdrcující. Hudba, kterou neustále posloucháme, kterou konzumujeme, nás neléčí, ale ani nám obecně neprospívá. Ptáte se proč? Umíme rozpoznat, která hudba nám dělá dobře, která je nám prospěšná? Dokážeme si vybrat k poslechu hudbu, kterou můžeme jednoznačně označit jako muzikoterapeutickou? Umíme snad použít takové parametry, které nám umožní jasně rozlišit, která hudba a z jakého důvodu člověku neprospívá, člověka neléčí, a také, která člověku vyloženě škodí? Celostní muzikoterapie se těmito otázkami hluboce zabývá, přináší jasná řešení i zcela konkrétní odpovědi. Tak jako jíme chemicky upravené a kontaminované potraviny, pijeme takovou vodu a dýcháme nečistý vzduch, rovněž posloucháme hudbu, o jejíž kvalitě takřka nic nevíme! Mnohdy se tím ani nezabýváme. Jsme povrchní a konzumní společnost, podléhající tlaku reklamy, takzvaným trendům, dobovému vkusu, či směřování určité sociální skupiny, ke které patříme, anebo chceme patřit, či producentským a obchodním zájmům. Žijeme v prostředí akustického a hudebního smogu. Je nám to vnuceno ke konzumu. Ptáte se, zda existuje cesta ven, cesta ke zlepšení, k nápravě? Zajisté, ale reformace a pozitivní změna stávajícího globálního konzumního systému není možná běžnými používanými prostředky a známými či obvyklými postupy. Jedním ze Základních kroků by mohla být změna všeobecně přijímaného materialistického paradigmatu ve vnímání Světa. Zde vidím naléhavou potřebu jeho změny, na vnímání Světa celostně ve filozofickém významu tohoto pojmu. Uvažuji zde o celostním světonázoru s transpersonálním duchovním přesahem. Lidé si málokdy uvědomují a to se týká i vědecké obce, že světová mainstreamová věda je přísně materialistická a naše společnost je tudíž rovněž tak organizovaná. Podívejme se do Vesmíru. Panuje zde řád a hierarchie. Lehněme si za jasné večerní oblohy na záda a pozorujme hvězdy. Copak si lze představit, že by to vše, hvězdy, planety, komety, galaxie, mlhoviny, kupy galaxií, celý vesmír, vesmíry vesmírů a tak dále, bylo na svých místech ve vší své nekonečnosti, věčnosti a nádheře jen tak, bez vnitřního řádu a hierarchie? Těžko uvěřit, že by o tom kdokoliv pochyboval. Pouze my lidé na Zemi se snažíme vesmír interpretovat z malého pozemského prostoru, z naší časově omezené existence, pozemsky limitovanými vědeckými teoriemi a názory a přiřazovat mu i takové fyzikální a kosmologické teorie. Vesmír funguje a existuje nezávisle na nás a na tom co si o něm myslíme a jak si ho interpretujeme. Nicméně celostní transpersonální světonázor, kombinovaný s novým vědeckým paradigmatem a subjektivním vědeckým bádáním ve změněných stavech vědomí, nám může přinést zcela nové poznání Světa a Vesmíru. Celostní muzikoterapie, metoda CMLH (Celostní muzikoterapie Lubomíra Holzera) se zmíněnými tématy hluboce a vědecky zabývá a dlouhodobě je zkoumá.

Celostní muzikoterapie CMLH tedy přináší mnohé odpovědi na zmíněná témata a otázky, předkládá a používá pregnantně artikulovanou a popsanou metodu a metodologii, poskytuje praktická řešení, konkrétní postupy i techniky s nepochybnými výsledky.

Mezi laickou i odbornou veřejností panuje velice nízká úroveň povědomí, co to vlastně muzikoterapie je. Pochopení rozdílu mezi hudbou a muzikoterapií dopadá zcela katastrofálně. Příčiny momentálního stavu jsou zřetelné. Celá oblast muzikoterapie, tím je míněna její realizace, bádání, poznávání, popisování, výuka a šíření (alespoň základně) je v České republice stále na začátku, v plenkách a kojeneckém věku. Zároveň můžeme sledovat neblahou tendenci nástupu a formování určité skupiny tzv. „samozvaných“ muzikoterapeutů, kteří nemají odbornost, praxi, ale často ani talent a tím pádem ani obecnou způsobilost. U těchto jedinců můžeme konstatovat pouze touhu „stát se“ muzikoterapeutem. Pohnutky jsou velice rozličné a často ztemnělé. Nebudeme je zde rozebírat.

Mezi hudbou a muzikoterapií je zásadní rozdíl. Tento rozdíl pramení již ze základně odlišného záměru a cíle těchto dvou kategorií.

Co považujeme za hudbu v celé šíři této oblasti, nemůžeme aplikovat jedna ku jedné v muzikoterapii. Naopak muzikoterapeutická hudba se svým určením, záměrem, formou i obsahem musí odlišovat od hudby samotné. Hudba nerovná se muzikoterapie. V hudbě je dovoleno takřka vše, tím jsou myšleny umělecké výrazové a tvůrčí prostředky. V tomto směru nemá hudba omezení. V muzikoterapii je to naopak. Muzikoterapie musí mít zcela jasná a zřetelná pravidla, neboť jde o terapeutický proces, a ta musí dodržovat. Tento rozdíl ovšem není vnímán a často ani chápán. V muzikoterapii je tento fakt zcela zřetelný již na pouhém zjištění, že naprostá většina respondentů nechápe zásadní rozdíl mezi hudbou a muzikoterapií. Lidé se domnívají, že hudba samotná léčí. Pokud by tomu tak bylo a nám stačilo poslouchat jakoukoliv, nebo i speciální hudbu, bylo by lidstvo jen poslechem hudby permanentně léčeno a tudíž zdravé. Všichni cítíme, že jde o fatální omyl a to nemusíme být ani muzikoterapeuty, ani hudebníky. Lidstvo po celou dobu své existence hudbu produkuje a poslouchá. Jsme snad proto zdraví, nebo léčení a uzdravovaní? Nikoliv, objevují se další a nové choroby, které neumíme léčit a neznáme jejich příčiny. Ptáte se, jak je to možné? Odpověď je jasná. Hudba jako celek neléčí. Můžeme přesně stanovit, která hudba je člověku prospěšná, která je neutrální a která hudba neléčí. Dokonce můžeme již dnes říci, že určité druhy hudby člověku vyloženě škodí a proč. Proč, kde se stala chyba? Vnímáme povrchně, nerozumíme tomu, co jsou muzikoterapeutické parametry hudby, neznáme historický vývoj světové hudby, neznáme přírodní akustické zákony a jejich fyziologické souvislosti a vlivy na zdraví člověka.  Podléháme změnám vkusu, obliby, žánrovosti, producentským, reklamním a obchodním zájmům konzumní společnosti. Ovšem v celostní muzikoterapii jsme naopak schopni přesně stanovit parametry pro muzikoterapeutickou hudbu. Muzikoterapie a zvláště celostní muzikoterapie realizovaná podle přesných pravidel a respektující zákonitosti přírodních i vesmírných zákonů, nám dává odpovědi a nabízí řešení. Přírodními a vesmírnými zákony máme na mysli skutečné přírodní a vesmírné zákonitosti zkoumané zejména současnou kvantovou fyzikou, současně interpretované nejnovějšími fyzikálními teoriemi – teorie strun, M teorie, Integrální teorie všeho Ervina Laszla, současnou kosmologií, ale zároveň některými mystickými směry. Docházejí ke shodným závěrům. Současností pro fyziku myslíme rok 1900 a dále.  Nestačí nám k tomu znalost Newtonovy mechaniky, ale musíme dál. Na počátku nové fyziky stáli pánové Albert Einstein, Max Planck, Niels Bohr, Werner Heisenberg, David Bohm. Einstein se svou speciální (1905) a obecnou teorií relativity (1915) a ostatní pánové coby původci kvantové teorie i nejnovějších badatelských přístupů, všichni dohromady vytvářeli základy atomové fyziky a jsou počátkem nového myšlení a nového náhledu na Svět, Vesmír a Zemi. V souvislosti s tím cituji Fritjofa Capru, dalšího významného badatele, který spojuje nové myšlení současného amerického holistického fyzika s východním mysticismem. Uvádí nás do rozvíjející se oblasti dynamické harmonie mezi mystickou intuicí a vědeckou analýzou. Tento způsob myšlení se nám jeví pro dnešek jako maximálně potřebný, rozvíjející a zároveň důvěrně známý. Z dalších významných vědeckých autorů uvádím již zmíněného Ervina Laszla, Ruperta Sheldrakea, Stanislava Grofa, Petera Russella, Ralpha Abrahama, Holgera Kalweita a mnohé další. Všichni zmínění přináší svůj pohled a řešení pro nové vědecké paradigma. Při postulování zákonitostí celostní muzikoterapie používáme obdobné postupy.

Fritjof Capra, Tao Fyziky, 1991, str. 39: „Při posuzování podstaty přírody rozumem se nám pozorovaná a analyzovaná skutečnost vždy jeví, jako absurdní nebo paradoxní.“

Jinak řečeno, má pro nás význam posuzovat jakékoliv jevy racionální myslí a snažit se je logicky zdůvodnit a vysvětlit, nebo je prostě přijmout takové, jaké jsou, i s tím, že zároveň platí princip pravděpodobnosti i nepravděpodobnosti, možného i nemožného? Pozorovatel již svým záměrem pozorovat ovlivňuje výsledek pozorování či experimentu. Důležitý je pro nás do značné míry opakovatelný výsledek naší práce. Pojďme se řídit tímto principem. Popsané úvahy a principy aplikujeme i v celostní muzikoterapii.

K vysvětlení rozdílu mezi muzikoterapií a hudbou uvádím vysvětlující a upřesňující myšlenky a závěry.

Muzikoterapie vždy ke svému působení používá nějakou hudbu, či organizované a přírodní zvuky a jejím hlavním a základním záměrem je terapie hudbou. Ne každá hudba je vhodná k muzikoterapii, nelze použít cokoliv – tedy vše, co lidská kultura a hudba vytváří, vytvořila a nahromadila v historii až po dnes a v celé široké oblasti, kterou nazýváme hudba, kterou běžně vnímáme, přijímáme a prožíváme. Muzikoterapie sleduje terapeutické hledisko jako primární, hudba má primární požadavek umělecký, estetický, producentský a často obchodní. Tím myslíme hudbu artificiální i tzv. nonartificiální. V hudbě se také v současné době (přesněji od šedesátých let minulého století) hojně prosazují styly, které jsou programově založeny na hudebním neumu produkujících hudebníků. Muzikoterapeut naproti tomu musí svůj obor ovládat na vysoké úrovni. Muzikoterapie kráčí svou cestou, má zcela jiné požadavky. Nutně musí dodržovat určitá jasná, zřetelně artikulovaná a deklarovaná pravidla. Neplatí, že kdo si o sobě myslí, nebo i skutečně je hudebníkem, a je takto vnímán a přijímán a také se tak navenek projevuje, či mediálně prezentuje, je automaticky schopen působit muzikoterapeuticky a mohl by tedy bez váhání působit coby muzikoterapeut. S tímto závažným neporozuměním i omylem se setkáváme velice často, takřka na každém kroku a denně. Vidíme, že zásadní rozdíl v přístupu, záměru i cíli nacházíme již u osobnosti hudebníka a muzikoterapeuta. Muzikoterapie je specializovaná disciplína a specializovaný by měl být i muzikoterapeut. Vynikající hudebník nemusí být nutně úžasným muzikoterapeutem, profesionální muzikoterapeut ovšem může dosáhnout kvalit vynikajícího hudebníka. Ideální je, pokud se tyto dva fenomény skloubí v jeden organický celek a navzájem se obohacují a fungují v podpůrné interakci. Muzikoterapeut musí svůj obor ovládat na vysoké praktické i teoretické úrovni, musí splňovat vysoká kritéria na osobnost muzikoterapeuta, měl by se řídit etickým kodexem, ale také se ubírá svou jedinečnou cestou, a měl by tudíž svou osobností splňovat náležitě jiné požadavky než hudebník.

To, co se očekává od profesionálního hudebníka při jeho produkci, tedy atributy nutné k naplnění očekávání recipientů (laických nebo poučených posluchačů, odborníků – hudebních vědců, kritiků a dalších z odborné veřejnosti), působí z pohledu muzikoterapie naopak ke škodě úspěšného muzikoterapeutického procesu. Tím je myšlen zejména vypjatý egoismus, pozitivní míra sobectví a sebestřednosti, která je v hudbě žádoucí i potřebná a umožňuje koncertujícímu – tvořícímu – hudebníkovi realizovat jeho práci i vystoupení efektně, v maximální očekávané kvalitě i kvantitě. Očekávaná průběžná silná sebeprojekce hudebníka do realizovaného hudebního díla, jeho okamžité maximální prožívání celé emoční škály, náležitá exhibice, stylové nebo charakteristické provedení hudební skladby, která není primárně určena k muzikoterapii, určitý extravagantní styl vystupování i chování hudebníka, to vše náleží hudbě, nikoliv však muzikoterapii. To můžeme chápat jako patřičné a žádoucí elementy umělcovy bytosti i jeho projevu, které jsou od něj očekávány a v něm pěstovány, podporovány i rozvíjeny. Z tohoto pohledu mohou být také umělecky podpůrné. Hovoříme zde o provozu uměleckém a osobnosti hudebníka. V oblasti muzikoterapie klademe na terapeuta odlišné požadavky. Při těchto argumentech se nám již začíná zřetelněji rýsovat značný rozdíl mezi hudebníkem a muzikoterapeutem, a tím pádem logicky mezi hudbou a muzikoterapií. Muzikoterapeut je rovněž zcela odpovědný za výsledek svého působení ve prospěch a bezpečí svých klientů, což u hudebníka s jistotou říci nemůžeme.

Hlavní rozdíly mezi hudbou a celostní muzikoterapií jsme si popsali. Pro názornost si je nyní zrekapitulujme. Hudba ve svém celku má v současnosti jiný význam a jiné cíle než muzikoterapie. Uplatňuje jiné postupy, odlišné strategie. Hudba slouží lidem – konzumentům především k zábavě a k ekonomickému prospěchu jejích tvůrců a producentů. Hudba je průmysl. Má umělecký – artificiální – a estetický charakter. Hudba je mnohdy neumělecká – neartificiální – a zabředává až do oblasti nevkusu a „neumu“. Někdy bývá příliš hlasitá a podléhá trendům. Nalézáme v ní příliš změn – rytmických, dynamických a harmonických. V hudbě je možné takřka vše. Výrazové hudební prostředky nemají takřka omezení. Muzikoterapie musí mít rozpoznané zákonitosti a na jejich základě stanovené principy, které je nezbytné dodržovat a naplňovat.

Představme si prostor, na jehož jedné straně stojí hudba a na protilehlé muzikoterapie. Schematicky vzniklý prostor vyplníme fázemi, které se nacházejí mezi oběma stranami. Dostaneme následující.

Hudba (její vznikání, její realizace, výuka) – poslech hudby – hudební výchova – speciální hudební výchova – muzikoterapie

Tak obrovské rozpětí a prostor se nalézá mezi hudbou a muzikoterapií.

Muzikoterapie, pokud má léčit a uzdravovat, musí mít zřetelně artikulovanou metodu a metodologii, jasně stanovená pravidla, postupy, techniky a artikulované základy, ze kterých vychází, a které musí dodržovat. Musí se bezpodmínečně řídit konkrétním etickým kodexem. Muzikoterapii může vykonávat pouze odborně prakticky i teoreticky vzdělaný muzikoterapeut s náležitou praxí a výcvikem. Měl by ovšem procházet systémem celoživotního vzdělávání a supervize. Pokud máme muzikoterapii na mysli jako skutečně plnohodnotnou terapeutickou disciplínu a chceme ji i tak realizovat, uplatňujme řečený koncept bez scholastického mudrování, ovšem s nepochybným záměrem, jasně artikulovaným terapeutickým cílem a dodržováním postulovaného. Jedině tak lze budovat samostatný terapeutický obor, samostatnou muzikoterapii, která bude schopna obstát v široké odborné i veřejné diskuzi.

Jsme stále na začátku?

Written by Lubomír Holzer. Posted in Lubomír Holzer - Blog

Rok 2013 se blíží ke svému konci a zklidnění lidské globální společnosti nepřichází. Ani zatím nemůže. Dokonce vše vypadá tak, jako kdyby se lidstvo zase vracelo na svůj počátek. Přes všechny vymoženosti, které jsme navynalézali za posledních sto let, se chováme jako hlupáci, kteří nejsou sto zahlédnout důsledky svého počínání. Proč nejsme schopni povyrůst a alespoň trochu dospět? Důvody jsou viditelné a rozpoznatelné. Rozvoj elektronických médií přinesl globální komunikaci, které využili nadnárodní korporace. Vznikl globální kapitalizmus, jehož jediným zájmem je zisk a moc a jejich neustálá eskalace. Vše je tomuto modelu podřízeno a je jím ovládáno.

Propozice k akcím